O NÁS

Již nemálo let tomu, kdy jsem si koupila prvního psa. Byla to žlutá německá doga a sdílela jsem s ní, resp. s ním, pidi byt ve starém domě stojícím v objektu tehdejšího JZD. UTAH Z HVĚZDNÝCH SKAL (1989)zvaný "Roy" nebo "Bobeš" bylo sice zvíře s rodokmenem, ale myslím že měl více nemocí než chlupů na těle. Přesto byl první a nikdy mu nikdo tento post nemůže vzít. S odstupem času musím říct, že to byl tvrdohlavý mezek, který mě jasně dal najevo, že mé představy o tom, jak je pes zrozen aby poslouchal svého pána, jsou něžně řečeno trošku scestné. Přesto jsem ho měla velice ráda, a když ve svých 4 letech zemřel na totální selhání takřka celého organismu, nebyla jsem k utišení. Dodnes na něho s nostalgií vzpomínám.....
Ještě za jeho života se moje domácnost rozrostla o kříženku Terezii Průchovou (1990)a bearded collii Glorgii Brown Vanilka (1991) "Marušku". Maruška se k nám dostala tak trochu náhodou. Kamarádka se jela podívat na štěňátka beardedek, protože její manžel po nich toužil a já jela s nima. Můj názor byl celkem jasný, podle fotek obyčejný chundeláč, obzvláště hnědé se mi nelíbily. A jak už to tak bývá, odříkaného největší krajíc. Při návštěvě u manželů Volkových se ke mě ihned po příchodu přitočila hnědá fenka (jediná ze třech zde momentálně přítomných vrhů) a celkem jasně dávala najevo že je moje a diskuze se nepřipouští:)) A tak jsem se dostala k vousatým ďáblíkům. Vlastně si oni našli nás a ne my je. Další psi nejrůznějších plemen přicházeli a odcházeli, ale právě bearded colliím jsem zůstala věrná a vždy pro mě budou číslo 1.
Beardedky jsou sice skvělé, ale pořád jsem hledala něco....no, vždyť to znáte, zkrátka NĚCO. A tak jsem tak listovala atlasy a encyklopediemi tam a zase zpátky. Líbil se mi ten i onen, ale prostě to pořád nebylo ono. Až mě v jedné knížce zaujal obrázek psa, s oholenou zadní půlkou těla a vlajkou chlupů na ocase. Začetla jsem se do historie a úplně se rozzářila - miluji plemena s dlouhou a bohatou minulostí. Je to pro mne jakousi zárukou dokonalé "propracovanosti" plemene. A ta povaha, no prostě přesně co hledám. O portugalském vodním psu jsem slyšela jednou kdysi dávno a považovala jsem jej za více méně vyhynulého. I začalo pátrání ve starších katalozích zahraničních výstav a později i na internetu. Díky tomu jsem zjistila, že CAO DE AQUA nejen že není vyhynulý, ale má se čile k světu. Jeho obliba v Evropě roste a v Americe dosahuje takřka příček nejvyšších. Obložená slovníky a minimální výbavou znalosti anglického jazyka jsem se dala do překládání všech dostupných informací a stále více se utvrzovala v dojmu, že právě tohle je to co hledám!
Bylo to pracné a zdlouhavé, ale daleko těžší fáze nás teprve čekala - sehnat štěně z kvalitního chovu. Pomineme-li překážku finanční, byla zde bariéra jazyková a hlavně jaksi historická . Západní chovatelé nejsou vždy ochotni komunikovat se (z jejich pohledu) zbídačelým východem. Přesto se podařilo navázat opravdu dobré kontakty ve Švédsku a v Itálii. Po mnoha vyměněných e-mailech a spoustě odpovědí na mé otázky nastala doba čekání na vhodné štěně. Celá tahle anabáze trvala dohromady více než 4 roky, ale dnes už u nás doma vrtí ocasem první dva "portugaláčci" v celém východním bloku! Děkuji tímto Sonje Jennsen - kennel "ABADESSAN" ve Švédsku a Fabianě Bazzani - kennel "DO LUSSIADAS" v Itálii nejen za skvělá štěňátka, ale i za nebývalou vstřícnost, pochopení a připravenost kdykoli mi pomoci radou.
O našich psech i o plemeni obecně se dočtete v dalších kapitolkách našich stránek.

A ještě pár slov o naší rodině. Samozřejmě že se mé poměry za ta léta značně změnily. Byt jsem vyměnila za domek se zahrádkou, z JÁ se výměnou prstýnků stalo MY takže veškeré slasti i strasti života s hafany se mnou sdílí i můj muž Jirka, a protože máme rádi živo postupně přišli tři potomci. Pavlík (1996) , Michalka (1999) a Martínek (2002) . Ti oživili naši domácnost opravdu řádně a v kombinaci se psí smečkou je té radosti občas na jednoho (i dva) až dost! Manželovým hobby sice není kynologie, nýbrž elektronika a volejbal, ale psy má rád a to je myslím nejduležitějčí. Ovšem díky našim rozdílným zálibám okupuje náš dům nejen smečka psů, ale i nemalé množství staričkých televizí, rádií a podobných pokladů . Tak, to by o lidské části rodiny stačilo....

Naše chovatelská stanice si jako svůj cíl stanovila odchov zdravých a povahově vyrovnaných jedinců. Partnery pro fenky vybíráme osobně na různých kynologických akcích, případně se jedeme podívat na psa, který se sice neprezentuje, ale je pro nás zajímavý např. původem. Výstavní tituly naše rozhodnutí neovlivňují a mnoho z dnešních šampiónů bychom k chovu nepoužili. Zkušenost nás poučila, že vysoké výstavní ohodnocení není zárukou kvality. Také se snažíme o co nejnižší procento příbuznosti mezi partnery.
Štěňata jsou odchovávána do 3 týdnů v bytě, starší se stěhují do verandy vedle obývacího pokoje, odkud mají přístup na dvorek. Všechna prochází cvičením prvotní stimulace. Vyrůstají v kontaktu s našimi dětmi a ve společnosti ostatních psů. Od 8 týdnů je bereme ven na vycházky. Našim odchovancům se snažíme vybrat co nejlepší páníčky. Upřednostňujeme zájemce o výcvik nebo sportovně založené rodiny, ale nevyhýbáme se ani zájemcům s výstavními ambicemi  či těm, kteří hledají „pouze“ kamaráda a mazlíčka. Zatím se nám to v drtivé většině daří a s většinou z nich jsme v kontaktu.
Nezaručujeme, že z našich „kluků“ a „holek“ vyrostou šampióni. Často se stane, že z krásného štěněte vyroste zcela průměrný jedinec, a naopak, z „ošklivého káčátka „ se vyloupne „labuť“.Je třeba zdůraznit, že přes naši snahu vybavit psí mimina do života co nejlépe, je velká část jejich budoucnosti v rukách nových majitelů. A že jsou to zatím „ruce šikovné“ svědčí výstavní i pracovní úspěchy mnoha z našich odchovanců.